Červenec 2018

#im jealous

16. července 2018 v 17:55 | Mate |  COCKtail
Obdivuju lidi, kteří nežárlí. Ty, kteří nemají potřebu žárlit a ty, kteří nevědí, co to vlastně žárlivost znamená. Vždycky mi bylo strašně líto, že k nim nepatřím. Často jsem žárlila na ségru, někdy na kamarády svých kamarádů a vždy na bývalky všech kluků, kteří se mi zamlouvali. Vždycky jsem se snažila to maximálně potlačit, ale stejně jsem se nad tím doma užírala.

Zamysleli jste se ale někdy nad tím, z čeho žárlivost vlastně pramení?

#jistý cíl

8. července 2018 v 16:02 | Mate |  COCKtail
Uvažuju nad tím, co je vlastně můj životní cíl. Kdyby se mě někdo zeptal před 3 lety, vychrlila bych velice věcně například: "Mít hezkou vilku za Prahou, vtipného přítele, Volvo S60 a chtěla bych vydávat vlastní časopis."

Dneska se nad tím musím pousmát. S věkem se asi mění priority, takže mé životní cíle jsou úplně někde jinde. Přestala jsem plánovat, přestala jsem řešit, k jakému cíli v životě chci dojít. Jediná jistota v životě je totiž ta, že umřete. Jenže kdy, kde a jak... To kdybyste věděli, tak už by Vám život nabídl těch jistot až moc. Nechal si to v záloeze jako překvapení. A já si taky svou budoucnost nechávám jako překvapení.

#Toalety v pravo

1. července 2018 v 17:51 | Soul |  COCKtail


V dnešní době máme ty nejlepší systémy GPS, mapy, značení i směrovky. V jednom nákupním centru máte 5 směrů, kde najít záchody. Proč ale neexistuje žádný ukazatel, kde najít toho pravého? Nebo alespoň normálního ? V poslední době mi příjde, že začínám zjišťovat, kde je kámen úrazu, proč jsem stále single. Já prostě nevím, kde hledat/nehledat. Ze všech stran vždy slyším ,,Být tebou víc chodím mezi lidi" ...dobře mami, minulý týden jsem se vrátila z divadla ve 12 odpoledne. Z večerního představení. (!!!) A stejně nic. ,,Být tebou nehledám nikoho, to pak příjde právě že samo" A odkud? Počítá se každá snaha jako automatický pokyn k tomu, abych toho pravého ještě více odpudila? Jsem hloupě pověrčivá, ale všichni kolem mě mě tím straší. Tak dobře, tak já teda nikoho nebudu hledat a ono to ke mě najde cestu samo. Chodím na místa kde mě to baví, kde to mám ráda. Ale jednou se kolem sebe rozhlédnu a stejně mám pocit, že tam není nikdo pro mě. Že se možná na mě ani nikdo nedívá. A že se možná ani já nikomu nelíbím. Koukám se v knihovnách. V divadlech. Kinech. V barech. Všude kam moje záliby sahají, abychom měli třeba aspoň něco společného. Ale příjde mi, že jsem nějak neviditelná. Paradoxně poslední známosti jsem vždy potkala v baru/na večírku. A co mi vždy trkne do hlavy - Ze známosti z večírku nic nebude. Já nevím, ale vždy mi to vyšlo. Možná to ale tímhle blbým pocitem pak akorát přivolám. Kdo ví. Já asi nevim. Příjde mi, že někdy snad hraju hru sama se sebou a nenápadně se nabízím těm náhodám, která ale ničím nevyústí. Jakože mi něco spadne. Zabloudím a tak různě. Ale příjde mi, že se spíš tu náhodu snažím oklamat. A taky sebe, že nic nehledám.Ikdyž přitom vlastně ano. Je tohle zoufalé? Možná spíš úsměvné. Cítí se tady někdo podobně jako já? Jak to řešíte vy? Mám jít do baru s kamarádkami? To se potom muž většinou bojí oslovit partu holek, a nebo hůř, osloví kamarádku. Zadanou. :D Mám jít do baru sama? To už mě tuplem nikdo neosloví, protože to bude vypadat opravdu zvláštně? Zajímalo by mě, co navrhujete vy..

Kdybyste mi mohli dát radu "Být tebou...." jaká by byla?


♥Vaše Soul