Březen 2018

#BUT(T) ?

30. března 2018 v 21:15 | Soul |  Otázky

Na e-mail nám došel dotaz od jedné slečny, která si prochází tím, co každá z nás. Do konverzace mezi ní a milým proniklo slůvko Ale. Rozhodly jsme se tento dotaz zařadit i do téma týdne. Tady je.

Otázka: Jak se mám vypořádat s tím proklatým Ale?

Všichni známe, když už to konečně vypadá nadějně. Cítíme se fajn, máme dojem, že všechno vychází a pak si život řekne - ale tak... ještě né žejo. A dá nám přes rypák. Většinou je to v podobě milého pěkného normálního(zpočátku) muže, s obrovským talentem nám ukázat, jak obrovský je to blb, když si po delší době najde nějaké to ALE. To je totiž začátek konce. Bohužel. Většinou je to tak(pokud se teda nestane zázrak, prej to se to děje, ale mně se to ještě nepřihodilo.) Já bych fakt moc rád, ale mám dneska večer ještě firemní akci víš/Jsi strašně fajn, ale prostě bydlíš daleko/ Hele já jsem chtěl zavolat, ale už jsem byl unavenej/ Rád bych tě viděl v sobotu, ale budu muset krmit svýho psa... překlad: Opravdu je mi s tebou dobře, ale jsem debil. Ano. Vím. Je to nekompromisní. ALE je to tak. Kde není vůle, tam není cesta. Pokud má dotyčný výmluvy, prostě vás vidět nechce. Pokud vám nevolá, volat nechce. Pokud vám nepíše, psát si nechce. Hotovo. Jinak to není. Člověk se s tím musí smířit, musí si to uvědomit a především se narovnat, hodit vlasy, usmát se a vysrat se na to. Jinudy cesta nevede. Pro mě byl zlom, když to s jedním mým milým šlo do kytek(a doufám, že alespoň do odpornejch shnilejch růží s obrovskýma trnama) a pochopila jsem, že opravdu nemá zájem, když mi řekl, ať počkám, že zavolá později - ohledně toho rozchodu. No čekala jsem do půl 1 ráno a nezavolal. Neobtěžoval se ani napsat, ŽE JDE SPÁT. V ten moment jsem si řekla a dost. Sice mě to stále taky to bolí. Taky se s tím těžko smiřuju. Taky mi to ubližuje. Jenže když nechce tak nechce. Tak to prostě je. Buďme k sobě otevření, slušně upřímní a rovnejme na rovinu - ušetří to čas, snahu, bolest a ukáže to charakter toho druhého. Člověk si říká - on prostě nemá rád telefonování/není ten typ co si píše/nechce se vidět tak často, chce mít svůj život - KECY. Možná může být míň výřečnější, ale pokud si na vás celej den nevzpomene a druhej den se o tom ani nezmíní s malým významným Promiň, pak je to cesta do pekla. Nemáme tohle za potřebí. Jsme zasraný princezny a má se tak s náma i zacházet, díky. Takže ještě jednou dámy - Podívejte se na něj pořádně, celýho si ho prohlídněte, i zevnitř. Udělá pro vás to stejné, co byste udělala vy pro něj? Nebo ke všemu bude mít to debilní ALE?


samantha


Další dotazy, na které bychom mohly odpovědět, zasílejte na e-mail: singleandfabulous@email.cz

Vaše Soul ♥

#Nežárli

29. března 2018 v 14:07 | Mate |  COCKtail
Stejná situace jako včera. Já, kafe studené jak led a moje myšlenky, kterým se snažím dát čtivou podobu a vtěsnat je do nového článku. Můj život začíná ovládat takový nový nešvar. Pokud si pamatujete, jak jsem včera vyprávěla o tom klukovi v kómatu... Tak abych vás uvedla do situace. Ten kluk je hezký, vtipný a milý, přičemž u slovíčka milý je potřeba si udělat hvězdičku pro dovysvětlení. Tenhle přívlastek je u něj jen občasný. Umí na vás být stejně tak milý, jako dokáže být na své okolí správný grázl.

A tohle je bohužel jedna z vlastností, která holky tak strašně láká. Ten pocit, že vedle sebe máme někoho, kdo se k nám chová jako k princezně, zatímco na ostatní kolem sebe působí jako šmejd. Z vlastní zkušenosti vím, že tahle rovnice úplně nefunguje. A pokud si myslíte, že ho dokážete změnit, ušetřím vám nervy. Tohle se děje spíše v romantických filmech, než aby to byla realita všedního dne.

#IRONIE ŽIVOTA

29. března 2018 v 10:17 | Soul |  COCKtail


Dneska se s vámi chci podělit o zvláštní situaci, která se mi udála před nějakou dobou.

Když mě A po telefonu řekl, ať už nejezdím, přesně 3 minuty před tím, než mi jel vlak a já stála sama na nástupišti(ano opravdu se to takhle stalo) nevěděla jestli nastoupit nebo ne, lístek koupený, v zármutku jsem šla na víno. Bílé suché. Seděla jsem odpoledne ve čtyři hodiny sama v restauraci a (božemůjproč)brečela. Bolelo mě to. Po chvíli o kus dál začaly obědvat ženy - okolo 40. Šťastné, vdané, kamarádky. Opravdu šíleně nahlas se smály. Koutkem oka se na mě každá pochvíli podívala. Možná až jsem odešla zhodnotily moji situaci a politovaly mě. Co já vím. Každopádně jsem se cítila opravdu hrozně. Neměla jsem dost energie na to jít domů, nechtělo se mi ani do baru za kamarády, kteří ten večer pořádali akci. Skončila jsem jen o pár metrů dál v obchodním centru, sedla jsem si tam doprostřed na čekající sedačky. A čekala jako ostatní. Pan A mi ještě napsal, že mi zavolá, a tak jsem čekala na hovor. Připadala jsem si jako ve snu, ani jsem nevnímala okolí a jen seděla a koukala do blba. Z ničeho nic mě najednou někdo oslovil. Byl to muž, okolo 40, rozhodně né muj typ a věkově už vůbec ne. Zvláštní bylo, že se mě zeptal Co se mi stalo? a Jestli mi někdo umřel. Chápete to ? Až tak strašně ztrápeně jsem vypadala.. jak jsem to mohla dopustit? Sedl si ke mě, načež mi stihnul říct v prvních 5 minutách jeho životní tragédii - zlatokopka, dítě, manželství, rozvod. Stihnul se ale také zmínit o jeho autě, domu a kde byl na dovolené.. tudíž se ani nedívím, kdo se na něj pak lepí. Seděla jsem tam a říkala si, že na tom vlastně nejsem tak špatně. Načež mi oznámil, že má ještě jedno dítě. V ten moment mi zavolal pan A. Bylo těch šoků na mě trochu moc. Zvedla jsem hovor a tento zvláštní člověk někam odešel. Z hovoru nic nebylo. Jen konec. Načež muž se vrátil a i s dítětem(jiným, než mi vyprávěl) klukem asi tak 4 roky. Protože jsem úchyl na sladké, vždycky u sebe něco mám. Vytáhla jsem mu kinder bueno a chvíli tam s nima seděla. Už vůbec nevím, jak přesně následoval sled událostí, ale najednou jsem s nima dvěma stála u kebab okýnka a krmila malýho kluka hranolkama. Po chvíli jsme byli u nich v bytě, já si s malým hrála lego a ten větší mi ukazoval fotky jeho baráku. Najednou z telefonu hrál George Michael a my jsme leželi na gauči a jen posouchali hudbu. Nic víc. Jen mi tenhle muž ještě stihnul povyprávět, že jsme spříznené duše. Že je to neuvěřitelný. Bylo to po tom skoro celodenním stresu hodně zvláštní. Navíc jsem ještě ráno byla u kadeřníka. Říkala jsem si, jak jsem se tu doháje ocitla? Já. V bytě(opravdu luxusním nutno podotknout, ale co z toho že) s dítětem. A s jeho tátou. (? ? ?) Kterej si teda taky dost vytrpěl. A s mými problémy. Asi mi hráblo už opravdu solidně. Jenže vlastně mi toho táty bylo líto, tak jak mně, a proto jsem v oparu smutku doufala, že aspoň on se bude cítit lépe. Jenže takhle to nemá být. Musíme svoje pocity upřednostňovat, jinak nám budou ostatní pořád ubližovat. Když už jsem se necítila fajn, rozloučila jsem se a odešla. Zastavila jsem se ještě u kamarádů v baru na té zmíněné akci. A přehrávala jsem si celý den. Musela jsem se tomu zoufalství, zármutku docela zasmát. Nějak jsem pořád nevěřila, co se mi to stalo, ale byla jsem ráda, že už jsem pryč. Takže tak. Okolnosti nás vždycky někam bizardně zanesou..jenže tohle je vlastně to, co mám na tom životě nejraději - jak si z znás umí dělat prdel.

Jednoduše opravdu nikdy nevíme, co se může za pár minut stát nebo změnit. Ať už se s vámi někdo rozejde, pijete bezovou šťávu s 4 letým prckem, nebo jste našli spřízněnou duši. Já jeho spřízněná duše určitě nejsem, ale aspoň jsem mu třeba taky trochu pomohla.

Vaše Soul ♥

#Předpověď počasí pro nezadané

28. března 2018 v 13:28 | Mate |  COCKtail
Uskrávám si svoje kafe (je to teda spíš kafao, protože si ho vždycky ze 3/4 zalívám mlíkem a nejradši ho piju až úplně studené) a přemýšlím, co tady vlastně napsat. Za posledních pár dní se toho odehrálo tolik, že kdybych se z toho všeho chtěla vypsat, bylo by lepší vypracovat raději tištěný román. Možná bych se při oslovování vydavatelství minula ve dveřích s tím klukem, který mi před čtyřmi dny psal, že se na druhý den ozve s něčím, co mi chce říct. Tak buď upadl do kómatu, nebo je jeho příběh také tak obsáhlý, že už ho začal zároveň sepisovat pro knižní vydání. Já se teda budu snažit, aby pro vás tenhle text byl alespoň trochu zajímavý. A začneme takovou pikantností na úvod...

#Šťastně až do smrti

25. března 2018 v 22:31 | Soul |  COCKtail

Sedím v posteli po koupeli. Takovej ten příjemnej pocit. Jím zmrzlinu, hraje mi fajn oblíbená hudba. Je mi dobře. Vlastně je mi fakt hrozně dobře. Sice jsem dnes nestihla udělat plno věcí, ale nejsem ani ve stresu. Je prostě večer. Telefon mi bliká zprávami a ikdyž by mě ani na vteřinu nenapadlo, že by nějaká z nich mohla být od člověka, s kterým před pár týdny skončil veškerej kontakt, stejně na něj myslím. Neměla bych. Ale myslím. Protože jsem blbá. Ale prej to přejde.. to přemýšlení teda. Ta blbost to nevím:-) Každopádně si přemítám, co mi ten dnešní den přinesl. A jak se tak zamýšlím nad zbytečnostmi, které už nevzkříším, přichází mi další zpráva. Od pana jménem Kravata. Budu mu tak přezdívat, protože nosí opravdu výraznou žlutou kravatu. Seznámila jsem se s ním nedávno a ačkoli jsem stále otrávená okolím a nevěřím ničemu, co má mezi nohama nadměrné množství kůže, přišel mi docela vtipnej. I přes fakt, že z hokeje má uraženej přední zub, takže on sám se radši moc žádným vtipům nesměje. Každopádně mi přišel milej a dokonce i přitažlivej. Tak mě konečně někdo aspoň trochu rozptýlil. Padlo pár drinků, úsměvů. Jen mých. Jeho ne. A nakonec přes všechny moje zásady jsem najednou seděla s ním v taxíku. Když už tak ať se teda práší za kočárem žejo. Jak by zazpívala Vondráčková byla to dlouhá noc. Ráno jsem si všimla, že jsme ve vášni při vstupu do místnosti rozkopli židli, které teď chyběla jedna noha. Kam se poděla nevím. Zato kam jsem se poděla já, vím, co nejdřív pryč. A teď tu sedím, truchlím stále nad panem A(to je ten, co se na mě vysral) a na displeji telefonu si čtu opravdu netradiční zprávu od Kravaty, která končí větou Ještě bych tě u toho nejradši mlátil, ale to už by asi bylo moc Smějící seNevinný Takže ...asi tak. Navíc tam dodal ty opičí smajlíky. To docela trefně. Jsme vlastně všichni takový složitější opice no.. Je to smutný, ale asi s tím nic nenaděláme. Opravdu si říkám, kam ten můj život spěje. Tohle fakt není ta růžová pohádka, o který jsem snila. Je to vlastně docela dost hořká tragikomedie s hororovými prvky. Ale zas nadruhou stranu... je to kolikrát neuvěřitelná prdel. A pro ty, kteří jsou zvědaví - odpověděla jsem: A co kdybych mlátila já tebe. Bez smajlíku. Neodepsal.

V jednom směru té kýčovité pohádky ale docílit jde. Prej nějak takhle - ,,Kašlu na to!" řekla si jednou žena a žila šťastně až do smrti.
Tak vyzkoušíme..
Dobrou noc
Vaše Soul ♥

#Jak MATE k (ne)štěstí přišla

25. března 2018 v 22:07 | Mate |  COCKtail
Znáte takovou tu prázdnotu, když něco skončí? Všechno si s sebou tak nějak vzal pryč ON (v mém případě se k němu ještě brzy budeme vracet, říkejme mu třeba B). Už tady pro vás není. Všechno je to pryč. Ta touha se dělit o všechny zajímavé zážitky, o všechny těžkosti, o své názory na filmy/jídlo/zážitky z cestování/zážitky z práce… Už najednou nezávisí váš den na tom, jestli se dneska zrovna uvidíte, případně jaký měl den ON. Prostě víte, že vašich několik dní teď bude pěkně na hovno. Nebude vás bavit nic, budete mít dojem, že nic nemá smysl, že jste možná za konec odpovědni vy, protože jste v něčem prostě selhali…


TWO

25. března 2018 v 16:39 | SoulMate |  Kontatky

Tak to jsme my.
Dvě krásné, mladé, chytré, vtipné, milé dívky :-) Ale jsme samy(?!#&!!?) Přes dvacet už nám je, a tak stále nechápeme, proč jsme ještě nenarazily na toho pravého. Nebo aspoň normálního. Naši samotu vyplňuje víno a deprese. Taky martini prý, ale hlavně lítost. Lítost těch, kteří se rozhodli strávit život bez nás. Nebo je možná prostě jen dostihla karma a zbytek života pro ně má být utrpením. Kdo ví.


Otázky života a smrti, témata, která bychom zde mohly probrat, posílejte na email: singleandfabulous@email.cz


Vaše Soul a Mate ♥