#im jealous

Pondělí v 17:55 | Mate |  COCKtail
Obdivuju lidi, kteří nežárlí. Ty, kteří nemají potřebu žárlit a ty, kteří nevědí, co to vlastně žárlivost znamená. Vždycky mi bylo strašně líto, že k nim nepatřím. Často jsem žárlila na ségru, někdy na kamarády svých kamarádů a vždy na bývalky všech kluků, kteří se mi zamlouvali. Vždycky jsem se snažila to maximálně potlačit, ale stejně jsem se nad tím doma užírala.

Zamysleli jste se ale někdy nad tím, z čeho žárlivost vlastně pramení?
 

#jistý cíl

8. července 2018 v 16:02 | Mate |  COCKtail
Uvažuju nad tím, co je vlastně můj životní cíl. Kdyby se mě někdo zeptal před 3 lety, vychrlila bych velice věcně například: "Mít hezkou vilku za Prahou, vtipného přítele, Volvo S60 a chtěla bych vydávat vlastní časopis."

Dneska se nad tím musím pousmát. S věkem se asi mění priority, takže mé životní cíle jsou úplně někde jinde. Přestala jsem plánovat, přestala jsem řešit, k jakému cíli v životě chci dojít. Jediná jistota v životě je totiž ta, že umřete. Jenže kdy, kde a jak... To kdybyste věděli, tak už by Vám život nabídl těch jistot až moc. Nechal si to v záloeze jako překvapení. A já si taky svou budoucnost nechávám jako překvapení.

#Toalety v pravo

1. července 2018 v 17:51 | Soul |  COCKtail


V dnešní době máme ty nejlepší systémy GPS, mapy, značení i směrovky. V jednom nákupním centru máte 5 směrů, kde najít záchody. Proč ale neexistuje žádný ukazatel, kde najít toho pravého? Nebo alespoň normálního ? V poslední době mi příjde, že začínám zjišťovat, kde je kámen úrazu, proč jsem stále single. Já prostě nevím, kde hledat/nehledat. Ze všech stran vždy slyším ,,Být tebou víc chodím mezi lidi" ...dobře mami, minulý týden jsem se vrátila z divadla ve 12 odpoledne. Z večerního představení. (!!!) A stejně nic. ,,Být tebou nehledám nikoho, to pak příjde právě že samo" A odkud? Počítá se každá snaha jako automatický pokyn k tomu, abych toho pravého ještě více odpudila? Jsem hloupě pověrčivá, ale všichni kolem mě mě tím straší. Tak dobře, tak já teda nikoho nebudu hledat a ono to ke mě najde cestu samo. Chodím na místa kde mě to baví, kde to mám ráda. Ale jednou se kolem sebe rozhlédnu a stejně mám pocit, že tam není nikdo pro mě. Že se možná na mě ani nikdo nedívá. A že se možná ani já nikomu nelíbím. Koukám se v knihovnách. V divadlech. Kinech. V barech. Všude kam moje záliby sahají, abychom měli třeba aspoň něco společného. Ale příjde mi, že jsem nějak neviditelná. Paradoxně poslední známosti jsem vždy potkala v baru/na večírku. A co mi vždy trkne do hlavy - Ze známosti z večírku nic nebude. Já nevím, ale vždy mi to vyšlo. Možná to ale tímhle blbým pocitem pak akorát přivolám. Kdo ví. Já asi nevim. Příjde mi, že někdy snad hraju hru sama se sebou a nenápadně se nabízím těm náhodám, která ale ničím nevyústí. Jakože mi něco spadne. Zabloudím a tak různě. Ale příjde mi, že se spíš tu náhodu snažím oklamat. A taky sebe, že nic nehledám.Ikdyž přitom vlastně ano. Je tohle zoufalé? Možná spíš úsměvné. Cítí se tady někdo podobně jako já? Jak to řešíte vy? Mám jít do baru s kamarádkami? To se potom muž většinou bojí oslovit partu holek, a nebo hůř, osloví kamarádku. Zadanou. :D Mám jít do baru sama? To už mě tuplem nikdo neosloví, protože to bude vypadat opravdu zvláštně? Zajímalo by mě, co navrhujete vy..

Kdybyste mi mohli dát radu "Být tebou...." jaká by byla?


♥Vaše Soul
 


#Když jsi poprvé...

25. června 2018 v 19:16 | Mate |  COCKtail
Strašně mě dnes zaujal jeden příspěvek na facebooku, který pokládal moc hezkou otázku. A tak jsem si ji položila taky... Co jsem si poprvé pomyslela, když jsem potkala kluka, který byl o pár měsíců později první, se kterým jsem spala? Co mi proběhlo hlavou, když jsem poprvé vešla do budovy, ve které jsem musela bydlet čtyři roky bez rodičů? Co mě napadlo, když jsme se poprvé setkaly se Soul?

Nesměj se. Ne moc. Aby se ještě někdy ozval.
Začnu asi tím, na co jsem v perexu upoutala nejvíc. Moment, kdy jsem poprvé potkala kluka, se kterým jsem o pár měsíců později spala. Jako s úplně prvním. Pamatuju si, že jsem s našim společným kamarádem čekala na rohu ulice, odkud ON s úsměvem vyběhl. Do té doby mě znal jen z vyprávění svých kamarádů a z fotek. Vybavuju si, že jsem si chvíli s úsměvem koukali do očí a pak nám došlo, že je čas jít, abychom stihli program ve městě. Byla jsem asi úplně páf, protože si pamatuju, že na boty jsem mu koukala až když jsme se loučili. Přitom obvykle na boty klukům koukám jako první, protože mě dokáže opudit, když kluk nosí nevzhledné běžecké boty kamkoliv.

Hlavou mi běžela klasika: mluv míň, než víc, víš, že to vždycky posereš. A taky jsem myslela na to, že má neuvěřitelně hezké oči. Ale vzhledem k tomu, že každý můj rádobyvztah do té doby ztroskotal obvykle velmi rychle, nepočítala jsem s tím, že bychom se po tomhle prvním setkání mohlit ještě někdy vidět. Zatímco jsem se decentně smála jeho vtipům (protože když se neovládám, řechtání koně je oproti mému smíchu příjemné zvonění) pomýšlela jsem na to, že ode dneška už si ani nenapíšeme. No, nakonec napsali.

Chci pryč. Hned.
Když jsem poprvé vešla do budovy své střední školy, kdy byl zároveň intr, na kterém jsem měla strávit dlouhé čtyři roky, napadla mě jediná věc: hezky to tady voní, ale je tady moc velký tlak a drezura, než abych tady zvládla vydržet. A v mysli jsem měla představu, jak po 12 dnech na intru přicházím za vychovatelkou pro formulář, který by mě zbavil toho břemena fungovat na studentské ubytovně. Světe div se, nešla jsem. Zvládla jsem to tam. A vrátila bych se do té doby klidně znova.

Soul... panebože! Narovnej se. Máš čokoládu na prstu! A vzadu špatně vyžehlené vlasy! A na bradě pupínek!
Do dneška si pamatuju, že jsme si daly sraz na zastávce a jely do nákupáku. Držela jsem v ruce zmrzlinu a klepala se mi ruka, jak jsem byla nervózní z toho, že ji konečně vidím. Náš věk byl 12, moje sebevědomí 0 a tramvaj, kterou jsme měly odjet měla č. 7. A hlavou mi běžely myšlenky na to, co říct a co neříct, jaký pohyb udělat a jaký ne, abych se neztrapnila. Myslela jsem na to, že Soul má oproti mě fakt neuvěřitelný styl a je to přesně ten typ holky, kterou když potkáte, říkáte si, že z nich vyzařuje to, co byste jednou chtěli mít taky... Zpětně si každopádně myslím, že jsem se nakonec ztrapnila, ale za těch 10 let už si na mě snad Soul zvykla a já už jsem taky míň nervózní, když si dáváme sraz na Floridě a jdeme kafíčkovat nebo vinařit.

Víš to o sobě...
A k dobru dám závěrem ještě jednu myšlenku, která mi jela hlavou, když jsem poprvé viděla zblízka kluka, který se se mnou předtím pokoušel flirtovat přes zprávy, protože (zatímco já neměla tušení kdo to je) on mě dobře znal. Na každém prstě měl deset holek. A pamatuju si, že když jsem s ním potřebovala věcně něco probrat, věnoval mi hluboký pohled do očí, který vypovídal za vše. Napadlo mě, že o sobě moc dobře ví, že je pro holky zajímavý. A že si je vlastně jistý tím, že dokáže zlomit každou holku, která by se mu bránila. Tak, myslet si to možná může doteď...

Co se vybavilo vám, když jste poprvé viděli svou drahou polovičku/když jste poprvé viděli svého budoucího nadřízeného/když jste poprvé přišli do své nové práce? Napište mi to do komentářů, ráda si vaše myšlenkové pochody přečtu...

#ve vlastní pasti

23. června 2018 v 11:29 | Mate |  COCKtail
Pokud máte rádi skutečné lidské osudy, tímhle článkem uspokojíte své chuťové buňky na několik dní dopředu. Když jsem si přečetla téma týdne, vzpomněla jsem si na to, jak se ve vlastní pasti ocitla moje známá. A vzhledem k povaze tohoto blogu, asi nikoho nepřekvapí, že i v jejím případě se jednalo o vztah.


Budeme ji říkat třeba L. Vždycky, když jsem L. potkala, vypadala spokojená a šťastná, přesto, že když se vedle nás se svým čerstvým manželem přestěhovali, jejich dům vypadal jako jedna velká ruina a nikoho u nás (téměř na vsi) neznala. Postupem času si ji ale lidé oblíbili, protože se L. docela jednoduše seznamovala. Její výhodou a zároveň nejhorší vlastností bylo to, že byla přátelská a neuvěřitelně vřelá.

Ideální léto vs. realita

17. června 2018 v 9:57 | Mate |  COCKtail
Upřímně, celý tenhle blog tak nějak bilancuje věci kolem nás a vykresluje naši předstravu. Teď to pojďme vzít trochu konkrétněji než v každém článku. Moje nejbližší budoucnost, o které mám představy (nepočítám budoucnost, která nastane zítra v 5.30, kdy mi zazvoní budík a já už si teď představuju ten pocit bolesti fyzické i psychické), je dovolená. Léto je perfektní v tom, že jsou noci delší, zábavnější, drinky vychlazenější a většina lidí je tak nějak šťastnější.


#8 knižních tipů pro holku se zlomeným srdcem

29. května 2018 v 16:08 | Mate |  COCKtail
Přiznejme si, že pokaždé, co máme nějaké trable, není pro nás většího balzámu, než porozumění od jiného člověka. A tím víc si toho ceníme, pokud ten člověk momentálně zažívá stejné průsery, jako my. Kromě toho, že své problémy sdílíme se Soul mezi sebou a taky na tomhle blogu, tíhneme ke knížkám. Proto jsme pro vás vybraly několik knih, které by si podle nás měla přečíst každá holka, která má za sebou nevydařený vztah, nevydařený pokus o vztah, nevydařené hledání partnera, nebo prostě (stejně jako my) proplouvá životem s vidlema v ruce, aby byla schopna hbitě zareagovat, až ji osud zase přistaví pod nohy další hromadu hnoje.


#bez zubu

27. května 2018 v 11:18 | Mate |  COCKtail
Před pár měsíci by mi jen těžko někdo vysvětlil, že něco může bolet více než samota. Když jsem seděla v nemocničním andělu pod rukama stomatochirurgama, který se pral s mými zuby moudrosti, došlo mi, že něco bolesitvějšího přece jen existuje. Navzdory tomu, že povětšinou články na našem blogu jsou buďto neuvěřitelně moudré, velmi sarkastické nebo nadmíru optimistické, tenhle článek bude asi prvním, který z téhle škatulky vybočuje.
Mlčky jsem se po pár dnech od zákroku prohlížela v zrcadle a bylo mi zvláštně. Tři dny se pořádně nemůžu najíst a mluvím jen minimálně. Právě moje zkrocená upovídanost je pro okolí znamením, že se necítím úplně ve své kůži. Co mě ale trápí nejvíc, je fakt, že moje hlava je po trhání toho proklatého zubu asi 2x větší než byla dosud. A to mi už předtím přišlo, že je moje postava v nepoměru k hlavě. Pro ovoce a zeleninu na šťávičky (případně zmrzlinu a jogurty) chodím do obchodu buďto s vlasy přehozenými přes rameno, případně s rukou na líčku, jako kdybych dlouhavě nad něčím uvažovala. Na to, že bych si nanesla alespoň tenkou vrstvu make-upu ani nemyslím. A cítím se divně.

#jak neskončit na začátku

22. května 2018 v 12:23 | Mate |  COCKtail
Jsem zmatená a psychicky unavená zároveň. Možná se chýlí ke konci dny, kdy jsem si ráno namalovala oční linky, obtáhla pusu rtěnkou a dokázala si užívat svou nezávislost. Neměla potřebu myslet na to, co nějaký kluk zrovna teď dělá, jestli jste jediná, ke komu se momentálně chová tak hezky a jestli na vaši zprávu neodepsal jen protože prostě nestihá anebo mu něco připadá lepší než trávit čas dopisováním si.
Na druhou stranu mám trochu pochybnosti. Tenhle pocit jsem už sakra dlouho nezažila a nevím, jestli mi to chybí. Dost možná to totiž zastiňuje strach ze zklamání. Jediná věc, kerou momentálně vím jistě, je ta, že k rozuzlení přispěju tím, že nebudu urputná. Efektivněji se asi skutečný zájem zjistit nedá.

A aby tenhle článek nesloužil jen k tomu, že si tady vyliju srdce, podělím se s vámi o jednu (snad) užitečnou věc, kterou najdete po rozkliknutí celého článku.

#Start?

22. května 2018 v 10:34 | Soul |  COCKtail


Tak je tu další ráno. Další myšlenky, povinnosti, svět. Sedím v posteli a usmívám se nad tím, jak je to všechno divný. Když už zase začínáte mít někoho ráda, proč se bojíte dopředu konce? Definuje začátek všechno, co následuje poté? A proč těsně po výstřelu na startovní čáře každý spotřebuje nejvíce energie a v půlce ji pomalu ztrácí, až na konci dojde dech úplně. Je zvláštní, že někteří běží příliš rychle a končí příliš brzy. Jeden Usain Bolt světu přece stačí ne? Včera jsme měli řeč na téma toho co je mezi námi. Má u mě rezervní trenky i ponožky, ale má blok z předchozího vztahu. Nedokáže mě mít víc rád. Zatím. Zatím? Prvně jsem si řikala, že by mě to mohlo urážet, může mi to i ublížit. A asi mě to i trochu zabolelo. Ale on není ten, kdo určuje moji hodnotu a to, jak užasná jsem. To určuji jen já. Každá si zasloužíme někoho, kdo nás bude mít bezmezně rád a my jeho. Jak ale poznáme, že to je zrovna ten konkrétní člověk ? Znamená to, že začátek bude jednoduchý, hezký a úžasný ? A když nebude, tak nebude ani vztah? Houpu se nad propastí, jestli ho mít ráda a nechat ho k sobě připustit blíž, s riskem, že u něj se to třeba nespraví. Setrvávat v tomhle "něčem" mi nejde. Je to málo a je to nejistota. Takže co byste mi poradili? Připomíná mi to pohádku oblečená neoblečená, učesaná neučesaná. Vztah Nevztah. Jen to není pohádka, ale život. Kterej prý nemívá šťastný konce tak často. Může se člověk ve vztahu zamilovat později? Nebo by to mělo být se vším všudy - motýlci, úsměvy a zamilovanost hned na začátku, aby to byl dobrej vztah? Jestli má vůbec cenu bádat po odpovědích. Možná ani žádné nejsou. Trvalo mi dlouho, než jsem se z problémů, které mi okupovaly život, zase vrátila do svého původního silného já. Ale cítím tam uvnitř, že křehká a citlivá pořád jsem. Jenže v momentě, kdy ukážete tuhle svoji stránku, přestáváte být líbivá. A přichází konec? a nebo je to začátek hlubšího pouta? Asi je ještě potřeba ujít cestu. Takže dámy, nevím jak to dopadne. On to prej taky neví. Ale co vím je to, že jeho největší blok, je ten, že nevidí, kdo a jaká jsem. Protože jinak by nečekal ani minutu a už by byl zamilovanej. A to stejný platí o vás.



Vaše Soul ♥


Kam dál